Magdaléna Hajóssyová: Samo se nenakope


"Nejvíc času strávím v autě," hodnotí svůj život mezi Berlínem, Prahou a Bratislavou slovenská sopranistka Magdaléna Hajóssyová. Přirozený projev a v celém rozsahu zvučný hlas této bratislavské rodačky mohou dnes nejčastěji obdivovat diváci na její domovské scéně - v Německé státní opeře v Berlíně. I s Prahou ji však pojí celá řada pracovních vazeb, především její pedagogické působení na Hudební akademii múzických umění a dlouholeté hostování v opeře pražského Národního divadla. Do Bratislavy sice jezdí v poslední době nejméně, jen na příležitostné koncerty a občasná hostování v divadle, i v tomto městě si však tvrdohlavě brání svůj kousek soukromí... Na schůzku s Magdalénou Hajóssyovou jsem se vyloženě těšil. Nejen proto, že patří k těm absolutně nejvýjimečnějším reprezentantům slovenské kultury v zahraničí, ale také kvůli její příjemnosti a vlídnosti, vlastnostem, kterými je v novinářských (a nejen novinářských) kruzích proslulá ...

Magdaléna Hajóssyová se narodila v muzikantské rodině, i když ne v profesionálním smyslu, a tak ji už od útlého dětství vedli k hudbě. Už jako devítiletá zpívala v rozhlasovém dětském sboru a zároveň začala chodit i na balet. "Nedalo se to ale časově zvládat, a tak jsem zůstala jen u zpěvu", vzpomíná. V rozhlasovém sboru vydržela až do nástupu na bratislavskou konzervatoř. Po jejím absolvování pokračovala ve studiu na VŠMU. Kromě náročného programu na těchto školách stíhala ještě zpívat a tancovat v Lúčnici. "To byla pro mě velká škola. Právě v Lúčnici jsem se naučila, že 'samo se nenakope', že se člověk stále musí snažit, a že musí podávat profesionální výkony bez ohledu na všechno kolem," vzpomíná paní Hajóssyová: "S Lúčnicou jsem například byla na pětitýdenním zájezdu, kde za mě nebyla žádná alternace. Každý večer jsem prostě musela! I když jsem byla nemocná..." Mě na tom zaujala ještě jiná věc - ten úžasný rozsah: operní zpěv, sbor v Lúčnici, dokonce sólový tanec... "Původně nás v Lúčnici začínalo více konzervatoristů, mnozí odešli právě proto, že nedokázali sladit požadavky různých žánrů. Mně se to tak nějak dařilo, ani mi to nepřišlo, že bych zpívala nějak úplně jinak v opeře a v Lúčnici, prostě jsem se jen snažila dát každé skladbě to, co potřebuje", vysvětluje bratislavsko-berlínsko-pražská sopranistka. Snadno se to poslouchá...

Ve třetím ročníku opustila Lúčnici a začala hostovat v opeře Slovenského národního divadla. Ještě před promocí dostala v roce 1971 na první slovenské scéně i angažmá. Byl to vůbec silný ročník, společně s Magdalénou Hajóssyovou se staly členkami SND ještě tři její spolužačky.

V roce 1978 dostala nabídku od intendanta Německé státní opery v Berlíně, který ji slyšel v Bratislavě jako Donu Elvíru, na tříleté hostování, kdy by si sama vybírala úlohy. To bylo velmi lákavé... Magdaléna Hajóssyová se rozmýšlela, jak uspořádat své profesionální vztahy: "Původně jsem chtěla ve svazku SND zůstat a odejít jen na neplacenou dovolenou. Byla jsem první, kdo vyslovil takový požadavek. A tak jsem to odnesla - jak už to bývá - i se všemi nevýhodami toho prvního. Peter Dvorský, Sergej Kopčák a potom i další sólisté měli už v tomto směru jakoby vyoranou brázdu..." Vzhledem k nerozhodnosti vedení opery vyřešila nakonec Magdaléna Hajóssyová v roce 1979 situaci výpovědí. "Tříleté" hostování se, mimochodem, změnilo ve stálé angažmá, které trvá až dodnes. Po odchodu ze SND však zpěvačka kontakty s Bratislavou nepřerušila - ještě v roce 1979 se na deset let stala sólistkou Slovenské filharmonie. "Měla jsem to tak rozdělené: opeře jsem se věnovala v Berlíně a koncertní činnosti převážně v Bratislavě," komentuje svou tehdejší dvojdomost, která se později změnila vlastně v trojdomost...

Po roce 1989 dostali studenti na pražské Hudební akademiii múzických umění možnost, aby si zvolili pedagogy. Jedna z posluchaček, nadšená letními mistrovskými vokálními kurzy Magdalény Hajóssyové v Piešťanech, požádala právě tuto zpěvačku, jestli by se jí pedagogicky věnovala. Přidala se ještě jedna studentka. "Vysoká škola nebyla proti, já také ne, a tak jsem začala v Praze jako externistka učit. Po dvou letech jsem si vzala ještě další studentky," vzpomíná Magdaléna Hajóssyová, dnes docentka sólového zpěvu, a se smíchem dodává: "Dnes jich mám více, než jaký jsem podepsala úvazek." V době našeho rozhovoru v kavárně Lichtenštejnského paláce, kde HAMU sídlí, se přišla ohlásit jedna ze studentek. Že už dorazila do Prahy. Na hodiny totiž dojíždí do města nad Vltavou z Vídně...

Zkrátka, hudba je mezinárodní jazyk. Potěší, že aspoň tady je všechno tak, jak má být - členy Evropské unie, alespoň té hudební, už jsme. Kdysi jsem poněkud zhutnil vyprávění Magdalény Hajóssyové, týkající se hranic a občanství a výsledkem byla pasáž, pěkně ilustrující "globalizaci" uměleckého světa. Zněla takhle: "Slovenská sopranistka (slovenská i ve smyslu občanství) žije společně se svou dcerou, která má po otci, rodákovi z Moravy, občanství české, v Berlíně a kvůli pracovním povinnostem dojíždí pravidelně do Prahy. Zpívá po celém světě - Mnichov, Hamburk, Bonn, Salcburk, Vídeň, New York, Mexiko, a samozřejmě i Slovensko..." Tam se opravdu neustále vrací, ať už do Bratislavy nebo na piešťanské kurzy, případně - v rámci své koncertní činnosti - i do dalších míst. "Navzdory tomu, že hodně cestuji - a nebo právě proto? - všechno své si nosím s sebou. Moje identita, celé myšlení, zázemí, to, co mne formovalo, se časem neztratilo. Právě naopak: spíše se upevňovalo, koncentrovalo. Myslím si ale, že můj životní pocit se obohatil zkušenostmi z jiných zemí a kultur," vyznává se umělkyně.

V Berlíně zažila sjednocení Německa, v Praze Listopad i rozdělení Česko-Slovenska. Nemohl jsem se nezeptat, jak se jí obě události dotkly... Sjednocení Německa přineslo podle slov Magdalény Hajóssyové nejprve přechodný pokles diváckého zájmu o původně "východoněmeckou" scénu a také nejrůznější napětí, ale nakonec se toho v uměleckém světě moc nestalo: ti, kdo spolupracovali už předtím, spolupracují i nadále. Na listopadové události roku 1989 má Magdaléna Hajóssyová trochu netradiční vzpomínky: "Byla jsem tehdy v Praze, právě jsme připravovali inscenaci Fidelia. Těžko se vysvětluje někomu 'z venku', jak je člověk v konečné fázi přípravy pohroužený do své práce, je na ni tak soustředěný, že všechno ostatní, i když to může být velmi důležité, bere jaksi mimochodem. Takže pro mě nastala revoluce až po premiéře!" A následující rozdělení Česko-Slovenska? Vždyť pro ni se v podstatě nerozdělilo...

Každý, kdo třeba jen okrajově sleduje operní scénu, musel postřehnout nesmírně silnou skupinu slovenských operních zpěváků. Čím je to dáno? Ani Magdaléna Hajóssyová nezná přesnou odpověď. Jen upozorňuje, že už předcházející generace byla velmi kvalitní, jen neměla takové možnosti prosadit se v zahraničí, jaké se otevřely v sedmdesátých a osmdesátých letech. Po delším zamyšlení však přichází alespoň s částečným vysvětlením: "Možná to může být i našimi zeměpisnými a historickými danostmi, tou úžasnou směsí genů, ze které vyplývá velká barevnost hlasů..."

Magdaléna Hajóssyová se soustřeďuje zejména na německý repertoár, což však představuje obrovský rozsah, od barokní hudby až po romantickou literaturu. Vysoké uznání si slovenská sopranistka vysloužila jako mozartovská interpretka, neméně úspěšně se představila i v dílech Händela, Wagnera, Webera nebo Strausse. Zkušenosti má samozřejmě i s českými a slovenskými klasiky... Jak už to bývá, italskému repertoáru se nikdy nevěnovala. "Podobně jako špičkový sportovec neběhá sto metrů a současně i maraton, nemůže ani zpěvák zpívat všechno", vysvětluje. Prakticky všichni operní umělci se soustřeďují jen na jednu ze dvou velkých operních větví. A výběr není zcela volný, je daný už zmíněnou barvou hlasu.

Hlas Magdalény Hajóssyové patří k nejkrásnějším barvám na paletě slovenského i světového operního umění...

(vs)

Get the Flash Plugin to view this file.
Stiahnite si Flash plugin pre prezretie tohto obsahu.

29.07.2002