O té škodlivosti svobody


Čas od času se na stránky novin jako permanentní bumerang vrací debata o tom, zda (například) karikovat náboženské symboly, či zda se podobného zobrazení vybraných objektů zdržet, a tím dát transparentně najevo svoji osobní úctu k symbolům víry někoho jiného. Je to složitá, zdaleka nikoli jednoznačná debata, která z logiky věci vlastně nikdy nekončí, vždy znovu vyvstane s novou intenzitou, když první extrémista zvedne první vlajku nebo první bombu proti ikonám, které naše civilizace považuje za svaté: Karikováním muslimů pošetilými dánskými kreslíři to začíná, pokračuje to ale karikováním holocaustu už na jednoznačný politický povel v iránském tisku, nutně pak následují do povětří vyhozené ambasády, a čím to skončí, neví dnes asi ani mulla Umar, ani sbor vrchních rabínů města Jeruzaléma.
  V této debatě padla už slova moudrá - bývalý český ministr zahraničí Svoboda vyzval státy EU, aby mlčky nepřihlížely žádnému, tedy ani zdánlivě "oprávněnému" násilí a nebudovaly další historický omyl, jako byl za Hitlera smutně slavný appeasement. Ale také slova pošetilá - jeden z vrchních eurofunkcionářů Jacques Delors uspořádal omluvné turné po islámském světě, což byl jeden z nejviditelnějších příkladů trendu, který v mnoha intelektuálních kruzích západní Evropy panuje navzdory realitě - plodem tohoto intelektuálního appeasementu budiž například zavražděný filmař Theo van Gogh či vypálená "arabská" předměstí Paříže.
V této debatě před časem zazněl jeden hlas, sice tichý, ale důležitý. Přední odborník na média Jan Jirák v tisku prohlásil, že "média nejsou schopna vytvořit prostor pro diskusi o případech, v nichž je svoboda tisku škodlivá." Podle Jiráka tedy zřejmě existují situace, v nichž "je svoboda tisku škodlivá". Pojďme tedy dále. Je-li škodlivá svoboda tisku, znamená to logicky, že tedy může být škodlivá svoboda jako taková, je-li škodlivá její podmnožina, svoboda tisku. To je ovšem hodně odvážné tvrzení. Je-li totiž za jistých okolností svoboda škodlivá, je nutné vymezit co nejpřesněji ty okolnosti, abychom se uměli té škodlivé svobodě vyhnout. Totiž, abychom ji vůbec rozeznali od svobody, která škodlivá není. To je potíž. Kdo určí, která svoboda, kdy a pro koho je škodlivá a která nikoli? Jirák snad? Nejspíš.
  Citát totiž ještě pokračuje: "Média a zvlášť lidé, kteří v nich pracují, si z údajné obrany svobody slova vytvořili dost jednoduchou obrannou strategii - paralyzují jakoukoli diskusi předem." Tak pravil Jan Jirák.
  Problém je v nejasné terminologii, s níž účastníci této debaty zacházejí. Shodněme se aspoň na minimálním společném jmenovateli: Na svobodě slova je dobré jedno: snadno se pozná. Žádná "údajná" svoboda ve svobodném režimu není. "Údajná" svoboda je jen v "údajně svobodném" státě. A to snad ten náš není.
  Fakt, že akademický funkcionář respektovaný jako odborník na oblast médií připustí, že je třeba diskutovat o škodlivosti svobody tisku, a tedy implicitně je nutné dobrat se jistých omezení, aby svoboda tisku nemohla nabývat škodlivých forem, je tristní a nebezpečný. Při pohledu do dějin zjistíme, že o omezení svobod v zájmu nějaké dobré věci vždy nejvíce mluvili a usilovali intelektuálové. Později to bývalo zpravidla označováno jako selhání elit. Protože jedině intelektuální elity mají kapacity na to, aby dostatečně sofistikovaně dokázali zdůvodnit (sobě i jiným), proč je třeba tu či onu svobodu omezit, zkrátit, zrušit, zakázat.
A od zákazu určitých svobod je strašlivě blízko k zákazu určitých lidí.
  S tím už ale máme v našich zemích - jednotlivě i společně - řadu nezapomenutelných zkušeností. Zákazy určitých lidí po březnu 1939 byly vedeny často pod vrcholně duchaplnými hesly. Zákazy jiných, ale často i stejných lidí po únoru 1948 byly rovněž prodchnuty okatě lidumilnou rétorikou, často podpořenou srdceryvnými verši z per špičkových dobových intelektuálů.  Konec konců i zákazy dalších lidí po srpnu 1969 měly začasté podobu vendety jednoho elitního klubu vůči jinému, t.č. poraženému elitnímu klubu. A elity to nebyly jen mocenské, nýbrž právě (velmi často) intelektuální. Jako vedlejší produkt této diskuse se nabízí otázka, proč naše elity selhaly, a stejně české, jako slovenské. Když přece vzešly z odlišných kořenů, daných odlišnou historií (katolictví versus protestantismus, zemědělský venkov versus průmyslové město atd.). Není-li to náhodou genetický vklad intelektuálních elit: v nejméně vhodnou chvíli selhat. Ale to je na jinou úvahu.
  Každopádně všechny řečené kobercové nálety na svobodné myšlení a právo na jinakost vedli příslušníci intelektuálních elit. Nutně vás při takové retrospekci napadne, že v podloží těch ideologických genocid byla prachpouhá snaha jedněch urvat plný žejdlík od úst těm druhým, zaujmout jejich místa ve společnosti, nahradit je. A také se to dařilo. Všechny uvedené letopočty znamenají data triumfů vůle stojící na pevných základech fanatismu - nad slabostí spočívající v pochybnostech. Přitom pravou kvalitou intelektuála je schopnost pochybovat. A právo na pochybnost je jedním z prvních příznaků svobody.
  Je správné pochybovat o pravdách zdánlivě věčných. Bez toho by se lidstvo nikdy neodvážilo slézt se stromů. Přitom země pod stromy se zdála zprvu tak vratkou, neznámou, nejistou a tedy nebezpečnou. Zpochybníme-li právo na seskok se stromu, zůstaneme uvězněni v jeho koruně.

Petr Žantovský