Kdo rozdelil federaci


Český president Václav Klaus při své nedávné návštěvě Slovenska prohlásil, že to nebyl on, kdo si přál rozpad česko-slovenské federace v roce 1992. Že to nebyl on, kdo tento rozpad politicky způsobil. Je-li rozpad federace personifikován s jeho osobou (a ještě osobou Vladimíra Mečiara ze slovenské strany), je to proto, že právě on tehdy stál jako předseda vlády v čele české (a proti němu Mečiar slovenské) reprezentace, která dojednala co nejbezbolestnější technologii rozchodu. Zejména ekonomické oddělení měn, společných majetků, závazků, aktiv a pasiv. Klaus tímto vystoupením opět podnítil řadu českých novinářů k sérii článků zpochybňujících toto Klausovo tvrzení. Novináři jsou totiž dlouhá léta hlavními nositeli, šiřiteli a při životě udržovateli teze, která zjednodušeně říká: Klaus rozbil Československo.

Jak to ale doopravdy bylo?

Společný státní útvar Čechů a Slováků byl v Česku – zejména v citlivé době kolem roku 1991-1992 - předmětem velice emotivních debat, sentimentálního vzpomínání na zašlé časy (a připomínání „otce vlasti“ T.G.Masaryka), ale též záminkou různé propagandy. Jakékoli kritické slovo vůči stavu federace (ještě nikoli samé existenci, to přišlo vzápětí) bylo vnímáno a mediálně traktováno jako rouhání a hereze, útěk od společné vlajky, společných dějin, společných ideálů. Titíž lidé, kteří hřímali o vlajce, dějinách a ideálech, ovšem – když došlo na politické lámání chleba – mluvili docela jinak. Právě otázka dělení federace totiž zesílila přirozené politické antagonismy na domácí politické scéně. Zejména šlo o protichůdné postoje zastávané představiteli předlistopadového, většinou reformně komunistického disentu (Petr Pithart, Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier a další), a transformačními lídry, pocházejícími většinou z řad nepolitických, odbornických struktur tzv. šedé zóny (např. Václav Klaus, Jan Stráský, Ivan Kočárník atd.). Reformní komunisté zastávali – zejména ve veřejných projevech – profederalistická stanoviska, ale při projednávání konkrétních problémů vztahujících se k vnitrofederálnímu uspořádání v parlamentu se projevovali často radikálně odlišně. Citujme v té souvislosti vzpomínku Václava Klause:

„My jsme všichni brali Československo jako federaci, a že má jednu měnu, jsme považovali za samozřejmost. Proto nás nikdy nenapadlo uvažovat o Československu jako o měnové unii. A ono se ukázalo, že to měnová unie byla. Měnová unie se může udržet jenom tehdy, je-li ekonomicky homogenní. Neboli: není potřeba, aby mezi dvěma členy této unie existovala ,exchange rate´, tedy měnový kurz, jako faktor, který vyrovnává automaticky vznikající nerovnováhy a diskrepance. Diskrepance, které v ekonomice vznikají, vyžadují buď změnu měnového kurzu, který je zase vyrovná, anebo vyžadují fiskální transfery, posílání peněz z jedné části do druhé. A u nás vznikal neřešitelný problém tím, že ten fiskální transfer probíhal jedním směrem, a ne malý, ale z toho směru, kam přicházel, se ještě ozývaly hlasy, že tuto měnovou unii nechtějí. Je nepochybně jasné, že kdyby nedošlo k rozdělení tehdejší měnové unie jako důsledku slovenského požadavku na samostatnost, tak by došlo k rozdělení měnové unie díky neochotě české strany tyto fiskální transfery platit. Prohlašuji, že tuto kartu už česká Pithartova vláda hrála velmi silně, a kdybych náhodou už na podzim 1991 neměl mimořádně silné politické postavení a aureolu celé ekonomický reformy, tak by se mi nikdy nepodařilo přesvědčit českou vládu, aby kývla na tehdejší fiskální transfery, a zabránit tak otevřené roztržce.“ (Tak pravil V.K., 1998).

Má-li být Václav Klaus považován za někoho, kdo se dominantní měrou zasloužil o fakt zániku společného státu, není od věci podívat se na vývoj Klausových názorů na rozdělení federace v časovém průběhu.

Nejprve:

„S rozdělením republiky v žádném případě nepočítám. Mnohokrát jsem to opakoval a udělám také všechno pro to, aby se to nestalo.“ (O tvář zítřka, 1991)


Nedlouho poté:

„Odtržení Slovenska si nepřeji. Dělám všechno pro to, aby se o nestalo. Nicméně na druhé straně si myslím, že není pravda, že by z ekonomického hlediska nemohla fungovat menší Česká republika a menší Slovenská republika samostatně. Katastrofický pohled na to, co by to okamžitě vyvolalo, nesdílím.“ (První zprava, rozhovor s K.Hvížďalou, 1992)

A konečně:

„Emancipační, ,sebeurčovací´proces na Slovensku je naprosto přirozený a legitimní a neexistuje žádný – navíc český – argument, který by ho měl či směl zpochybňovat. Opakované úvahy o tom, že je společný stát lepší a rozumnější, a že je tudíž odmítání společného státu ,nerozumné´, jsou zbytečné a hlavně míří nesprávným směrem.“ (Rok – málo, či mnoho v dějinách země, 1993)

Dokonce přímý politický protivník a celoživotní názorový oponent, příznivec keynesiánského, nikoli friedmanovského pojetí trhu a ekonomiky, pozdější premiér a předseda ČSSD Miloš Zeman podotkl právě ke Klausovým snahám zachovat soudržnost česko-slovenského prostředí toto:

„Václav Klaus se snažil založit slovenskou ODS. Jezdil na Slovensko, dělal tam volební mítinky. Zda úspěšně, nebo ne, to je jiná věc, ale budete se divit, i když je to můj politický protivník, této jeho aktivity si docela upřímně vážím.“ (Tak pravil M.Z., 2001)

V této optice také můžeme objektivněji pohlížet na jeden z mýtů polistopadového vývoje, totiž, že Václav Klaus a jeho lidé rozbili federaci. Je to mýtus primárně mediální, který se podle úsloví o tisíckrát opakované lži vtěsnal do společenského povědomí s ambicí utvořit dějiny. Přitom podstata byla tak prostá: Mnozí čeští novináři si začali svět parcelovat na dvě názorové poloviny, a poté se identifikovali s tou, která hlásala řečený mýtus. Tu označili za správnou, morální, politicky prozíravou a odpovědnou. Té pak dláždili propagandisticky stezku svými médii. Což ovšem nutně bylo provázeno stejnou porcí nechuti a odmítnutí k domnělým protagonistům opačného, divergenčního vývoje, především Václavu Klausovi. Už podruhé (prvně to bylo ve střetu o způsob ekonomické a hlavně politické transformace po r.1989), a zdaleka ne naposledy, se tak jeho osoba stala úhelným kamenem názorové orientace českých žurnalistů.

Dodejme, že velká část z těch, kdo tehdy přijali a hlásali mýtus o Klausově lvím podílu na rozdělení federace, dosud působí v médiích a pokračuje ve vyprávění svých pohádek. Někdy ale - snad i nechtěně - vyslovují soudy, které obnažují podstatu a prapůvodní smysl a cíl jejich propagandistického působení. V krystalicky čisté podobě se to podařilo redaktorovi Palatovi v Lidových novinách (15.1.2007). Napsal přesně toto:

„Klaus bude v dějinách zapsán hlavně jako ten, kdo prohrál Čechům Slovensko.“(zvýraznil PŽ).



Tomu tedy říkám věta vět. Je v ní na dřeň odhalen veškerý pokrytecký šovinismus českých rádobyfederalistů a rádobyhumanistů, kteří naoko štkali nad zánikem společného státu, kultury, hodnot, ale v podstatě jim šlo o zachování paternalistické nadřazenosti a udržení pozice staršího a tedy privilegovaného bratra. Slovensko totiž nikdo nikomu neprohrál, tím méně Klaus Čechům. Slovensko Čechům nikdy nepatřilo, a tedy jim nebylo možno je vzít. Bylo možné jen různými způsoby narovnat nerovnosti ve vzájemných vztazích. A to Klaus nakonec, dohnán okolnostmi, učinil. Možná s chybami, ale včas a bezbolestně. Země na jihovýchodě Evropy nám ukázaly dostatečně jasně, že to jde i jinak.

Petr Žantovský