O škodlivosti televizních pondělků


Když český premiér Jiří Paroubek u příležitosti návštěvy slovenského premiéra Roberta Fica prohlásil, že by uvítal návrat tzv. slovenských pondělků na české televizní obrazovky, bylo možné jeho slova interpretovat dvojím způsobem, v obou případech blízkým pravdě. Jednak šlo nepochybně o akt zdvořilosti vůči hostům, jednak myslel Paroubek svůj návrh vážně i z pohledu  věcného. Nejspíše mu slovenské inscenace, jak jsme je vídali každé pondělí až do rozdělení federace, opravdu chybí. Ptejme se, proč.
  Televizní inscenace byla za předchozího režimu snadnějším způsobem, jak zrealizovat scénář, protože zfilmování bylo mnohem dražší a filmů se točilo o dva řády méně, než televizních inscenací. Slovenské televizní inscenace měly výlučné postavení, protože disponovaly často kvalitními scénáři, jaké by se na Kavčích Horách často nedostaly přes schvalovací komise, jednak byli na Slovensku vždy velmi dobří herci oné psychologizující herecké (divadelní) školy. Jejich herecké výkony mnohdy povýšily i průměrnou látku, dokonce dokázaly divácky přijatelným způsobem podat i politická témata, na nichž si české herectvo zpravidla vylámalo zuby. Slovenská televizní inscenace byl fenomén, možná ještě více 70., než 80. let. Obdobně, jako byl fenoménem český film 60.let, nebo moravské studiové divadlo 80.let.
  Tyto fenomény však vycházely ze svých konkrétních dobových a společenských souřadnic. Přivolávat dnes zpátky novou vlnu v podobě Sedmikrásek Věry Chytilové, či Sherhauferovy scénické koláže z Divadla na provázku, je stejný omyl, jako myslet si, že by dnešního diváka oslovily Solovičovy Ztráty a nálezy, které na počátku normalizace velmi úspěšně uvedly do života pozdější herecké hvězdy M. Kňažka, J. Kukuru, M. Hubu či sestry Vašáryovy.
  Myslím, že Paroubkovo volání po slovenských pondělcích je voláním po určité exotice, po změně, která by relativizovala tu naši českou televizní polívčičku. Premiér se (možná i právem, ale to není podstatné) domnívá, že by taková infuze tvorby odjinud byla životodárná. Problém je v tom, jak se toho má dosáhnout - zásahem či pokynem shůry. Reglementací, předpisem. V tom se ukazuje falešné sociálně-inženýrské přesvědčení, že lze, a dokonce je třeba poroučet větru dešti. Nebo televizím, aby vysílaly něco, co má rád předseda vlády.
Kdyby nic jiného, je toto  volání po "povinných" pondělcích hodně pokrytecké. Prosakuje do něj ta dobře známá česká nemoc - komplex "staršího bratra". Tento "starší bratr" se rozhodne pomáhat "mladšímu bratrovi" tím, že bude nasazovat jeho televizní inscenace, bude pouštět do vysílání filmy se slovenským dabingem, možná dokonce časem dojde i na slovenského baviče nebo moderátora. A "starší bratr" bude mít dojem, že tím nejlépe pečuje o (zřejmě méně schopného či méně samostatného) "mladšího bratra". To jsou ale velice farizejské metody, které nepovedou k tomu, aby se naše děti naučily poslouchat slovenštinu a jezdit do Tater, jak se možná tito sociální inženýři a kulturní inovátoři domnívají.
  Ve svém důsledku jsou podobné regulační snahy škodlivé. Vše, co je vnucováno, se logicky, nutně a vždy nakonec zprotiví. Povinné televizní pondělky by pro vnímání slovenské kultury v českém prostředí byly kontraproduktivní. Generace odkojená "Vodou, čo ma drží nad vodou" nepotřebuje český dabing ke svému globálnímu, emancipovanému myšlení.
Jestli něco potřeba je, pak je to větší zájem o slovenskou společnost, její dynamiku, trendy, specifika. A tento zájem lze projevit především pozorným pozorováním, studiem, četbou slovenských novin (v Česku je téměř neseženete), citacemi ze slovenského intelektuálního prostředí (chybí zcela), inspirací (a nejen z politiky, ač to taky). Otevřenost nenadiriguje žádný premiér. Stačí, když se jí nebude bránit.

Petr Žantovský