Proč je dobré míti hranice


Můj oblíbený komentátor (Luboš Palata), píšící často o Slovensku, vymyslel (v LN 18.9.) tento geniální plán. Když nám západní partneři sdružení v Evropské unii nechtějí přiznat schengenský statut, tzn. nechtějí rozšířit stávající pásmo bez hranic o nové členské země, mj. též o Česko a Slovensko, budiž, nechme je, ať si kverulují třeba do roku 2012. My na to půjdeme po našem, po selsku, po česko-slovensku. Uděláme si bezhraniční styk jen mezi Českem a Slovenskem, a to hned. Na to se nemusíme u bruselské vrchnosti ptát, to je čistě naše pravomoc. Jak píše autor tohoto geniálního nápadu, budeme tím demonstrovat, že jsme evropštější než Evropa sama, půjdeme příkladem, dokážeme mocné mátušce, že jsme sice ještě malé, ale velmi hodné děti. Třeba se nás pak administrátorům Velké Evropy zželí a ten schengen nám přiznají. A bude to.
 
Nechme stranou hloupost, která z toho nápadu tryská a jež jediná je opravdu bez hranic. Podobné nesmysly může navrhovat jen ten, kdo neví vůbec nic o podstatě evropské byrokracie, jíž je především (jednosměrná) ochrana (staroevropských) zájmů. Našeho vynálezce může pohoršit, že za Břeclaví musí tasit pasport, že mu celníci lezou do kupé, a jede-li nočním spojem do Kútů, tak ho dokonce i vzbudí. Může ho naštvat, že úpravné silnice mezi českou a slovenskou stranou jsou přerušeny nevzhlednými krabicemi se zátarasy a celníky, kteří – jak jinak – zdržují. Nemůže ale nikterak popřít, že tato – vskutku minimální – opatření mohou čas od času přispět k odhalení pašeráků drog z východu či zbraní na východ. Že mohou – byť jen víceméně namátkou – zastavit nelegální přesun osob, jejichž přítomnosti na našem území – navzdory veškeré multi-kulti toleranci – bychom asi netleskali. Třeba proto, že v příručním zavazadle mají korán a plastickou trhavinu a obojí považují za stejně důležitý prostředek šíření víry pravé. Ochrana základní existence a bezpečí obyvatel je tím posledním, ale dosud stále platným zdůvodněním, proč živit pohraniční policii.

Jestli milý komentátor propadá záchvatům sentimentu při vzpomínce na časy, kdy za Břeclaví nekončil jeden a nezačínal druhý státní útvar se svým nezadatelným zájmem chránit své občany, je to jistě hezké, ale k ničemu. Stejně bychom mohli vzdychat po zašlé slávě rakousko-uherské monarchie, pramáti středoevropské integrace. Tehdy také stály hraniční kameny a hlídali financové, jen o něco jižněji a východněji. A to nebezpečí bylo – snad - trochu menší a tedy vzdálenější.

Náš milý komentátor zapomíná ještě na jednu věc. Hranice neslouží jen k izolaci a ochraně těch, co jsou uvnitř, ale neméně také k ochraně těch vně. Nejen nafoukaných bruselských institucí, které jsou dnes především mocnými ochránci klíčových ekonomických a geopolitických zájmů, jakýmisi nadnárodními lobbisty, ohánějícími se  vlajkou s hvězdami a rétorikou o ideálech, zatímco jde jen o prachy. Ale především k ochraně – opět – občanů a jejich pochopitelných strachů o chleba a bezpečí.  Připomeňme, jak nás líčí západoevropská propaganda včetně nejvyšších politických kruhů. Jako darmožrouty, kteří kradou v samoobsluhách. Jako lemply a  nedouky, kteří vyhánějí – dumpováním ceny své pracovní síly - kvalifikované pracovníky z manuálních profesí. Jako nadutce, kteří by chtěli poučovat Velké Říše Západu o tom, jak se má dělat ekonomika či diplomacie, zatímco to nejlepší, co bychom dělat měli, je držet hubu. Což drze nečiníme. Nedivme se pak, že se na nás občané za Aší mohou dívat poněkud xenofobně. Asi tak, jako my na občany za Břeclaví.

Ba ne, hranice je dobrá a užitečná věc. Drží naše předsudky, komplexy, bázně a hany  pěkně v domácím tyglíku, nepouští je ven a nedovoluje jim  vytahovat se tak snadno za ty druhé. Udržuje v soudržnosti domácí mikrokulturu, a skrze ni i jeden z významných proudů, z nichž se skládá národní makrokultura. Hranice je součástí a obrysem naší identity. Když ji zavrhneme, zrušíme, vygumujeme, může se nám ta identita roztéci po bezbřehém evropanském talíři a utonout v drobečcích německého krajíce či francouzského sýra.

Což neznamená, že by se nám po té hranici měly prohánět hordy po zuby ozbrojených vojáků a zamindrákované celnické lampasačky by měly našim ženám a dívkám lézt do spodního prádla, jak to známe z předchozího režimu. Takovou interpretaci by mi snad nepředhodil ani ten nejzapálenější euronadšenecký komentátor. Pokud ovšem za to své nadšení nevyměnil zbytky rozumu.

Petr Žantovský